Noční směny

Dvě denní, dvě noční...

Čtyři dny v jiném světě, kde je jedno, jestli je den nebo noc, prostě je potřeba podat kvalitní, stabilní výkon.

Je jedno, jestli je víkend, pracovní den, svátek, Vánoce, prázdniny… Pokud jste žena, nikoho nezajímá, jestli menstruujete, ovulujete a co se ve Vás děje, jak se cítíte,
co prožíváte.

Směnnost.

100% výkony.

Ať jsi kdo jsi, ať se děje cokoliv.

Ve zdravotnictví se navíc předpokládá, že budete neomylní a nebudete dělat chyby.
Do rukou se Vám dostává lidský život a zdraví, takže je to jasné.

Dneska ráno, respektive, asi v poledne, jsem probudila. Z noční jsem se do postele dostala asi v osm hodin, kdy už pekárny měly dávno rozvezené rohlíky.

Než jsem se vyhrabala z postele a zorientovala jsem se kdo jsem a kde jsem, zjistila jsem, že se cítím, jakoby mě někdo vykostil. Taková zmuchlaná “vonuce”.

Když jsem začínala pracovat ve zdravotnictví, myslela jsem, že si zvyknu, ale ne. Je to
s každým měsícem horší a horší.

Nebo jinak.

Je to horší, čím víc vnímám svoje tělo a to, co potřebuji. Čím víc vědomě naslouchám nejen tělu, ale i tomu, co je uvnitř. Duši, pocitům, intuici, vnitřnímu vedení, naladění na přirozené cykly.

Pokaždé mi dojde, že je jednodušší se nevnímat. Nechtít se vnímat. Ono ta pak docela bolí, když to uděláte.

Co si z toho plyne pro mě?

Budu se z toho dávat do kupy zase asi týden... Minimálně... V průběhu dalších směn.
Co nejvíc spát. Meditovat a obrátit svojí pozornost do sebe a vynahradit si to vyšší ohleduplností a péčí. Je totiž jasné, že nikdo druhý to za mě neudělá.

Obdivuji všechny své kolegyně a kolegy, kteří se rozhodli pracovat ve zdravotnictví nebo na směny kdekoliv a zvládají to roky. Celý život… Vám by se měla udílet cena za statečnost a hrdinství.

Druhým lidem dáváte to nejlepší ze sebe. Dost často anonymně. Bez poděkování nebo vyjádření vděčnosti.

Jste skvělí! Děkuji Vám!

Jídlo jako odměna

Už dlouhou dobu přemýšlím nad tím, jak to všechno začít... Jak začít vyslovovat to, co vnímám, jak vidím realitu kolem sebe... Nedávno mi s tím pomohl kolega v práci. Potkali jsme se v kuchyňce a jak už poslední dobou v práci slýchávám, když si vařím oběd, přidal se o i on: “Jé, ty jdeš zase vařit?? To zase bude vůně po celým baráku...” A odcházel, v rukou nesl krabičku, kterou právě vytáhl z mikrovlnky a v takovém rozpoložení, že bych mu ten svůj oběd i dala.

Podívala jsem se na mrkev, domácí husí vejce, dýňová semínka, cibuli, nové brambory a Bambovu sůl... A jenom jsem na něj zavolala, že si nejsem úplně jistá, jestli mi má co závidět. Najednou jsem měla pocit, že vlastně asi tak úplně nejde jen o to jídlo.

Ta dnešní skladba surovin nebyla úplně hvězdná, žádný extra výběr… ale věděla jsem zásadní věc, že si tím určitě neublížím a budu schopná zbytek té dvanáctihodinové směny zvládnout bez spánkových krizí, ve kterých jsou i sirky v očích marná snaha.

Mezitím se kolega vracel. Říkala jsem mu, že jediné o co se snažím, je být na sebe hodná. Odpověděl mi, že to on taky, že se odměňuje jídlem a moc rád... Že třeba když jede po službě z nemocnice, jezdí okolo KFC. Řekne si, že dneska fakt hodně dřel a tak se tam zastaví a dá si cokoliv, na co má zrovna chuť. Stejně tak, když jezdí sekundární převozy, 
že se těžko nají někde v bufetu něčeho normálního, takže vždycky zvítězí fastfood nebo Kebab. Ale že se teď po tom půl roce už nevejde do kalhot, které normálně nosil, 
když k nám nastupoval. Na konec toho celého dodal, že by ode mě někdy moc rád něco ochutnal a odcházel zpět do pracovního procesu.

Zůstala jsem tam stát a najednou mi došlo, jak obrovskou svobodu teď mám. Jak velkou svobodu jsem získala. Že s každým tím jídlem, které připravím oslavuji sebe a možná proto tak voní.

Úplně kolegu chápu, ještě před pár měsíci jsem dělala to samé… jídlo bylo něco, co si musím zasloužit. Bylo to něco, čím se odměňuji, když hodně pracuji, když překračuji svoje hranice a čerpám ze svých energetických rezerv. Jak v práci, tak ve vztazích. Čím více jsem byla vyčerpaná a bezohledná k tomu, co skutečně v tu chvíli potřebuji, tím více jsem jedla cokoliv a kdykoliv... protože, přece si to zasloužím, když takhle makám, ne?